Přišly za mnou děti a chlubily se mi, že pojedou na výlet. Byla jsem nadšená, že se někam podívají i bez našeho klubu. Ptala jsem se, kam vyrazí, řekly mi, že pojedou za tátou do vězení. Jana Vildová pracuje v Naději teprve rok, i během té doby ale mnohokrát pocítila beznaděj.

Naším cílem je spokojený klient. Každý přece chcete žít ve vstřícném prostředí, kde se k němu lidé chovají s respektem, a senioři to nemají jinak. A to i v případě, že je postihla Alzheimerova choroba. Každý den vnímám, že naše práce má smysl. Například klientka, která v domácí péči tři roky nevstala z postele, u nás v domově začala po...

Vždycky, když jsem v nějaké složité situaci, tak si na ni vzpomenu - malá holka, co žila jen s tátou a mámu měla ve vězení. Její rodinné prostředí bylo ukázkou toho, jak by žádné dítě žít nemělo. A ona se z něj chtěla vymanit, chtěla žít jinak. Pravidelně k nám do nízkoprahového klubu chodila, i když ji otec zamykal doma...

Osprchovat se, dát si teplé jídlo, usnout v čisté posteli. To, co je pro většinu z nás samozřejmost, se pro lidi bez domova snadno změní v nedostižný sen. V noclehárně Arcidiecéze pražské Charity, kde se lidé bez střechy nad hlavou mohou aspoň nakrátko cítit v bezpečí, je proto vždycky plno. I v pokoji pro ženy.